Ocitame se v situaci, kdy nikdo nezdraha se byti 
kritikem veskereho skutecneho i imaginativniho. Tato 
tendence v dnesnim cloveku neni ani zdaleka reservovana 
pro svet tvorby, kdy kazdy bez rozdilu spendli na sva 
bedra odznacky se slovy `umelec,' `fotograf,' 
`intelektual,' `filosof,' `podnikatel,' atp, bez 
sebemensiho potvrzeni duveryhodnosti takovychto tvrzeni, 
zatimco pokora drepi kdesi v temnotach po boku 
velkorysosti. Zda se, jakoby bylo temer ostudne nebyt 
ocejchovanym clenem spolecnosti, kde kazdy muze byt, cim 
jen si zamane, nevnimaje, ze opak je stejne tak potupny.

Lidska muka se stavaji stredem pozornosti, cemuz pri 
nejmensim nahrava svizelny stav zapadniho sveta a jeho 
zdanlive pomotane priority. Nikoli vsak za ucelem 
zlepseni situace, nybrz s cilem tezby financi i 
popularity. Stejne tak jako je v ocich vetsiny ostudne 
byti `nicim,' je temer nepripustne nesnazit se stahovat 
co nejvetsi podil pozornosti na sve ja. Jak je ale 
zjevne, posedlost vlastnim ja nesouvisi s jakousi 
epidemii narcisismu zapadniho cloveka, nybrz je motorem 
kapitalistickych strategii digitalni doby, ktere 
produkuji prehrsel sebevedomych jedincu.
    
Sic nechci, aby z mych slov vyznelo opovrzeni pro 
soucasne umucene basniky, nebot jejich existence a puvod 
versu zajiste do urcite miry reflektuje stav lidske duse, 
otazkou zustava, nakolik je takova tvorba uprimnym dilem 
zmuceneho cloveka a nakolik je vynucenym procesem 
spolecenskeho tlaku.
    
Ti, kteri vpropaguji se na vrchol pomyslnych pricek 
popularity, stavaji se neuprosne otroky svych ja, nebot 
ke svemu preziti, kdy bylo jim vsugerovano, ze je 
pripustne a lehce dosazitelne existovat a zivit se skrze 
pouhe byti tim, cim chteji byt, jsou casto nuceni stavet 
na charakteru individuality, ponevadz ve srovnani s 
ostatnimi v jejich branzi, stavaji se veskrz svou cinnost 
takrka nerozpoznatelnymi a jsou nuceni produkovat smrst 
zbytecnych a bezcennych veci, aby udrzeli jiz tak mizivou 
pozornost sveho publika, ktere stoji za jejich 
financovanim skrze prosazovani produktu. Proto take 
zaziva renesanci feministicke hnuti, nyni v havu 
kapitalismu, kdy paradoxne zeny a divky stavi svou 
digitalni financni nezavislost skrze sexualni chtic, cimz 
shromazduji publikum, doufaje, ze uhradi jejich existenci 
skrze reklamu (nebo v tom znacne ohavnejsim pripade, 
skrze digitalni prostituci).
    
Chapeme, ze takove patronatsvi stalo se jiz davno v 
minulosti podstatnym prvkem autonomniho cloveka, 
sponzoruje jeho cinnost skrze zaprodani se nejakemu 
produktu, ci sluzbe. Avsak i svet reklam degradoval k 
absolutnimu tkveni na basalnich tendencich jeho 
konzumentu, nebot techto modernich digitalnich `prodejcu' 
je takove mnozstvi, ze na kvalite samotnych reklam 
nikterak nezalezi. Digitalni individuum, ktere odmita 
prijmout realitu sveho snu, pretrvava v otroctvi 
perpetualniho cyklu produkovani mizerneho obsahu s 
primarnim cilem slouzit stroji kapitalismu, aby udrzel 
svuj zhyraly sen, o tom byt, cim jen si zamane. 
Myslenkou, kterou mu vnutil sam tento odporny system 
zisku.

Tot realita za financni nezavislosti veskereho 
digitalniho sveta individui. Bez uhony nejsou vsak ani 
ti, kteri pouze pretrvavaji v audienci popularnich, nebot 
se zakonite stavaji koristi neuprosnych procesu 
reklamnich technologii, ktere nyni pronasleduji kazdeho 
obyvatele digitalni sfery, nute jej podporovat svuj sen 
skrze zdanlive nezbytne produkty.

Bude jednou historie rozhodovat o dulezitosti osobnosti 
dnesni doby skrze pokriveny hlas lidu, zmanipulovany 
chticem po popularite? Stav veci tomu tak nasvedcuje. A 
ti, co odmitaji hrat v teto posetile divadelni grotesce, 
jsou pripraveni o sve mozna zaslouzene misto hromadou 
zoufalych s dolary misto oci.

Surrealismus stal se jiz davno tercem zisku a nyni 
produkuje umelce, jejichz tvorba krici "Surrealismus!," v 
tom polemicky horsim "#surrealismus," avsak neni nicim 
nez perversi definice. Ctenar si je jiste vedom, ze 
oznaceni pro surrealisticke umeni v nemalu 
predchazejicich dekad znaci vse, co se alespon trochu 
vymyka obrazu skutecneho sveta, a spousta mladych tvurcu 
se chyta pokriveneho stebla atraktivniho nazvu bez 
hlubsiho chapani procesu, ktere surrealisticke tvorbe 
predchazi, s cilem tvorit `divne' veci. Naskyta se 
otazka, zdali je vubec mozne pro bezneho cloveka 
dosahnout zakladni Bretonovy definice, kdyz lidska mysl 
je konstantne bombardovana umele vytvarenou poptavkou na 
zaklade jeho zajmu. Je vubec clovek schopen dosahnout 
cisteho psychickeho stavu, aniz by se jeho mysl 
dozadovala produktu, jak byla dnesnim svetem 
naprogramovana?

Prochazim centralnim parkem od Stodulek, snaze 
poznamenat, jak vsudypritomna pesimisticka nalada a havy 
pres obliceje vpisuji svuj odraz do kazdodenni mody* 
(text vznikl behem svetove pandemie).Nebot neustale 
stridave zabredavam do myslenek na vareni vecere a 
ubohosti cele svetove situace, pozapominam soustredit se 
na odevy hrstky kolemjdoucich.

Po kratke prochazce po Luzinskem sidlisti, kde tradicne 
obchazim velke keramicke hlavy Alexandry a Jiriho 
Kolackovych, jejichz psychoticky zjev mne i po letech 
plni detinskou radosti, ze jinak sterilni zastavbu 
dekoruji plastiky, ktere dozajista bori monotonnost 
uniformne kreativni nudy, s cilem bezneho nakupu, 
navstevuji samoobsluhu v mistnim nakupnim dome, kde 
poohlizim se v ryzovych regalech za pripustne ocenenymi 
prilohami. Hlava premita nad soucty matematickych rovnic 
nevelkych slozitosti, nebot muj rozpocet nepracuje s 
velkymi castkami. Me nedobrovolne uskromneni vede k 
nakupu pytle neporcovane ryze v jednotlive sacky. Tato 
taktika, ktere se jiz delsi dobu vyhybam, se mi protivi, 
nebot komfort porcovanych sacku ve mne budi rebelske 
idealy. Totiz budu to preci ja, kdo rozhodne, kolik ryze 
se bude utapet ve vrouci vode za ucelem me vecere. Ve 
snaze osvetlit me tendence, musim podotknout, ze bude to 
mene, nez obsahuji konvencni sacky, coz neprekvapive 
casto vede k memu hlasitemu zazoufani, nebot mnou uvarene 
ryze velice casto byva nedostatek. I tak vsak ma litost 
nema dlouheho trvani, jelikoz ctim sve presvedceni v 
odboj proti diktatu ryzovych korporaci a nesmyslne malou 
porci prilohy snim s posetilou hrdosti.

Nez octnu se u pokladny, za kterou sedi mladicka 
roztresena divka, po ktere zvysenym tonem dozaduje se tri 
korun starsi pani nelibeho charakteru, proklinaje 
ocividne omylne obohaceni, spatri me oko chladnicku se 
zlevnenym masem. V osviceni, ze ma zoufala financni 
situace dovoli taliri hostit mimo ryzi a smesi zeleniny, 
ktere jsem mel ke sve dispozici nastesti dostatek, take 
kousky kureciho masa, ktere by dle etikety prosici mne, 
abych neplytval, naslo sve utociste v pristim dni v 
popelnici. Dozvidam se, ze ve zmatku preplneneho obchodu, 
kdy na pokladni slecnu hovorilo nekolik zakazniku 
najednou, naskytla se prilezitost pro nevedome pochybeni 
a iritovane pani byl vracen nespravny pocet drobnych 
minci. Pokorne cekam, az bude konflikt u konce a menim 
pohledy s ucastniky fronty, ktera se za mnou tvori. 
Divenka, mam ji ted za stredoskolske devce, co zvolilo si 
tuto nevdecnou profesi za ucelem privydelku, pomerne 
jasne, s narokem na dovednost rozumet poctum prvniho 
stupne zakladni skoly, vysvetluje, ze byt byla vystavena 
situaci, kde predchozi zakaznice, ktera se dozadovala po 
zaplaceni sveho nakupu jeste pakliku cigaret, zatimco 
iritovane pani vracela v transakci za nakup jeji, vratila 
ji castku spravnou. Nicmene v presvedceni, ze snad i 
matematicka rigidita slecnu zradila, nabizi tri koruny k 
urovnani situace. Okradena zena, jak sama sebe nazyva, 
voli novou taktiku. Totiz poucnou. Mam pocit, ze 
uvedomila si pochybeni sveho, avsak nemohla po ocividne 
narocnem projevu dovolit si priznat omyl. Odmitla 
nabizene tri koruny, nebot snad nechtela riskovat, ze 
stala by se lupicem ona sama. Zakoncuje tedy interakci 
slovy: "Tohle se nedela," a opousti obchod. Jakoby osudem 
cini soucet meho nakupu devadesatsedm korun a ja platim 
stokorunovou bankovkou. Divku ujistuji, ze alespon v nasi 
transakci netreba dbat na dulezitosti tri korun a 
nechavam ji bankovku celou, doufaje, ze urovnam jeji 
vykolejeni, byt vim, ze par takovych stedrych gest 
pripravi mne o dalsi potencialni pytel ryze.

Pred cestou z obchodniho domu se stavuji o patro vys za 
sochami Olbrama Zoubka. Restaurovany Muz a Jinoch ve mne 
mnoho emoci nebudi, snad proto, ze mam v sobe jeste 
jejich zruinovanou podobu z dob meho detstvi, ktera 
alespon odpovidala obrazu povedomi umelecke cinnosti v 
nehostinnych ghettech sidlistnich domu, a take proto, ze 
mou hlavu okupuje zahalena tvar s hnedyma ocima mladicke 
pokladni. Polemizuji, zdali se dobrala meho aktu jakozto 
hraveho rypance, nebo zda pochopila muj umysl ve vyvazeni 
vah. Zanedlouho se vsak vytraci, kdyz zase pokousim se 
vsimat si bidneho stavu pandemicke mody v ulicich. Dobiha 
me napad, ze mohl bych vecerni praci na obrazu 
substituovat alkoholem, neb rozpracovana malba stala se 
mi jakymsi terapeutickym ventilem a ja ji odebral vahu, 
se kterou jsem zacinal prvni tahy stetcem. Nevadila mi 
tedy myslenka nahradit tvurci cinnost pokusem o 
alkoholove delirium, ktere pry nabiralo na popularite v 
odpoved na mizernou situaci v zemi.  Probleskava v mne 
myslenka na pivo, ale rychle ji utlacuje uvedomeni si, ze 
samotnemu mi pivo nechutna a alkoholicka spolecnost 
pochybnych degenerantu a geniu za zavojem primitivismu 
byla mi odeprena statni vyhlaskou zakazu navstevovat vse, 
co neni esencialni, (ja sam spadam do kategorie prvni a 
ma role je ciste roli pochybneho degeneranta, ktery je v 
mistnich kruzich znam povrchni fetisizaci 
intelektualismu), a tak volim vecer strizlivosti, nebot 
mou dalsi variantou, tedy vinem, se odmitam financne 
zatezovat.

Kdyz dorazil jsem domu s jednim balenim ryze a syrovym 
rizkem ve sleve, usadil jsem se u stolu a nabidl si 
studeneho caje, ktery tu preckaval od chvile, co vyrazil 
jsem ven. Nyni me nezdrahalo mnozstvi nespoutanych 
myslenek, nebot vylet mne unavil a ja se ocitl ve stavu 
odpocinku. Nechci zabredavat do teorii a napadu, jaky 
nejvhodnejsi proces predchazi surrealisticke tvorbe, neb 
intuitivne tusim, ze maloktery vytvarnik, ci spisovatel, 
by se v teto otazce shodl s druhym.  Zaroven vsak verim, 
ze byt unaveny stav mysli nemusi byt tim idealnim 
nastrojem, koketuje se stavem snovym a stava se tudiz 
vhodnym k automaticke tvorbe. Z niceho nic se ve mne budi 
chut na rychle obcerstveni, ktere jsem cestou domu mijel. 

Podprahova reklama, byt prohlasena za immoralni a 
castecne protizakonnou, neni zadnou novou invenci. Napada 
nase podvedomi a stavi pevnosti z neonovych napisu a 
plakatu s produkty, jakoby doufala, ze cisty stav mysli 
bude jiz nadale synonymem pro mysl vecne souzijici v 
partnerstvi s logy korporaci. Ponevadz se zda, ze cilem 
korporaci je presvedcit nasi holou mysl o podstate jejich 
neskomirajici dulezitosti v zivote dnesniho cloveka, 
nutne treba se zamyslit, zdali se temto jevum branit, 
nebo naopak vyuzit nasich pokrivenych podvedomi a 
reflektovat neblahy ucinek zapadni civilizace na cistotu 
psychiky.

Nelze tvrdit, ze kapitalismus prahne po smrti surrealismu 
v prave definici slova. Je zjevne, ze neustala popularita 
surrealistickeho umeni a dalsi tvorby v nem, jsou 
skvelymi zdroji zisku. Nemohu ani tvrdit, ze utok na 
automatismus je umyslnym gestem, nebot budi se ve mne 
pochybnosti, ze ti, kteri stoji za zpusobem okupace 
lidskych mysli pouze tezi z te same nevedomosti o 
procesech automatismu, jako vetsina soucasnych vytvarniku 
a spisovatelu, kteri definuji se surrealisty.

Jak upoutat pozornost zeny na ulici?
|||||||||        
|||||||||                             
|||||||||                                            
|||||||||